Plošné kácení alejí

Při plošném kácení zdravých alejí podél pozemních komunikací, kdy navíc není stanovena náhradní výsadba, dochází mimo jiné ke střetu s veřejným zájmem ochrany přírody. Tuto situaci řeší novela zákona o ochraně přírody a krajiny provedená zákonem č. 349/2009 Sb. 

Ustanovení § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody, které stanoví podmínky, za nichž je možné vydat povolení ke kácení, zní od účinnosti novely 1. 12. 2009 takto: „Ke kácení dřevin je nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není-li dále stanoveno jinak. Povolení lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Povolení ke kácení dřevin na silničních pozemcích může orgán ochrany přírody vydat jen po dohodě se silničním správním úřadem a povolení ke kácení dřevin u železničních drah může orgán ochrany přírody vydat jen po dohodě s drážním správním úřadem.“ Zákon o ochraně přírody zároveň v poznámce pod čarou odkazuje na ust. § 15 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Od prosince 2009je tedy kácení dřevin rostoucích na pozemcích ve vlastnictví majitelů pozemních komunikací – ať už jednotlivých stromů, tak především celých alejí - možné jen na základě pravomocného povolení vydaného dle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody. Nejedná se tedy již o výkon tzv. oprávnění podle zvláštního předpisu (konkrétně § 15 zákona o pozemních komunikacích), které bylo možnévykonat pouze na základě oznámení příslušnému orgánu ochrany přírody.

Současná podoba zákona o ochraně přírody a způsob povolování kácení alejí nakonec odpovídá také současnému znění zákona o pozemních komunikacích, který, na rozdíl od předchozí úpravy, nikdy nepožadoval plošné odstranění dřevin na krajnici ani jinde na silničním pozemku. Zákon o pozemních komunikacích používá v souvislosti se silniční vegetací pojmy „vhodný pozemek“ a „neohrožování bezpečnosti užití komunikace“. Právě tyto neurčité právní pojmy musí uvádět do praxe státní úřady (silniční úřady a orgány ochrany přírody), které jim pro jednotlivé případy přiřadí přesný obsah. Tak složitý ekologický a společenský jev, kterým jsou ve středoevropském prostoru aleje, nemůže jako celek záviset na rozhodnutí jediné strany, která je pověřena zajistit jen určitou, byť navýsost důležitou potřebu společnosti – bezpečnost silničního provozu.    

Lze tedy shrnout, že pří kácení jakýchkoliv dřevin silničního stromořadí je nutné žádat o povolení ke kácení (výjimkou jsou pouze kácení stromů v havarijním stavu, zejm. po kalamitních událostech, a kácení dřevin nedosahujících stanoveného rozměru dle § 8 odst. 2 prováděcí vyhlášky k zákonu o ochraně přírody, pokud by ovšem nešlo o stromořadí nejméně 10 stromů). Ve správním řízení je pak zapotřebí zvážit závažnost důvodů kácení aleje v každém konkrétním případě, vyhodnotit funkční a estetický význam každé jednotlivé dřeviny i všech dřevin jako celku na stanovišti, dohodnout možnost kácení se silničním úřadem, a také stanovit v případě kácení adekvátní náhradní výsadby ke kompenzaci ekologické újmy a uložit povinnost následné péče o nově vysazené dřeviny až po dobu 5 let.

V rámci povolovacího režimu kácení přesto zůstává nebezpečím nekvalifikovanost a příp. zaujatost úředníků orgánů ochrany přírody, kteří povolují kácení. Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), která je dozorovým orgánem pro oblast ochrany přírody, dlouhodobě upozorňuje na základě kontrol městských a obecních úřadů na závažné nedostatky v dodržení postupů podle zákona na ochranu přírody úředníky při povolování kácení, zejména u malých obecních úřadů. Jedná se jak o čistě formální nedostatky (rozhodnutí nemá předepsané náležitosti správního aktu - chybí výrok, odůvodnění, poučení - , za „rozhodnutí“ je vydáván zápis z jednání zastupitelstva, nebo je rozhodnutí vyhotoveno obcí namísto obecního úřadu, chybí potvrzení o doručení účastníkům řízení apod.). Především však obce zanedbávají povinnost přezkoumat existenci důvodů ke kácení, vyhodnotit v každém případě stav dřevin a dostatečně odůvodnit výrok kácení, který by byl postaven na zkoumání všech důkazů a podkladů.

V případě povolování kácení podél místních komunikací, může hrozit objektivitě rozhodování i těsný vztah vlastníka - obce a úředníka. O žádosti vlastníka dřevin (obce zastoupené např. starostou) totiž rozhoduje jí zřízený obecní úřad, konkrétně jeho zaměstnanec – úředník (v malých obcích často také jen starosta). Typickým příkladem z větších měst jsou rekonstrukce místních komunikací, do nichž obce investují a jejichž úřady zároveň povolují jak stavbu, tak kácení alejí, které nebývá vždy pro samotnou rekonstrukci nezbytné.

Návrh řešení  

1. Plošné kácení na základě zákona o pozemních komunikací již není možné

Dle platných právních norem je nutné žádat o kácení na základě zákona o ochraně přírody a krajiny v každém konkrétním případě. Důvod zvýšení bezpečnosti silničního provozu nelze aplikovat paušálně. Je třeba jednotlivé úseky řešit individuálně a posoudit možné zvýšení bezpečnosti silničního provozu dalšími opatřeními. Viz Jak zvýšit bezpečnost provozu.

2. Ve správních řízeních o povolení ke kácení zachovat aleje v krajině

Správní řízení, které je nutné pro povolení kácení stromů rostoucích v alejích, je také jediná možnost, jak právně závazně požadovat náhradní výsadbu za vykácené dřeviny. Orgán ochrany přírody je garantem zachování aleje v krajině, tím že nařizuje podmínky náhradní výsadby – tedy výsadbu v dané lokalitě s potřebnými parametry.

3. Přesun kompetencí mezi orgány ochrany přírody

K tomu, aby orgán ochrany přírody a krajiny mohl být garantem zachování alejí je nutná odborná způsobilost a nezávislost orgánu. Prvoinstanční orgány ochrany přírody – obecní úřady i těch nejmenších obcí, kde veškerou agendu vykonává starosta obce, ji však nemohou objektivně zajistit. Navíc může docházet k porušení obecné zásady veřejné správy, že „by nikdo neměl rozhodovat ve vlastní věci“. Proto je zde navrhován jednak plošný přesun kompetencí v oblasti povolování kácení silničních stromořadí, resp. veškeré zeleně mimo les, na obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Dalším opatřením by bylo jednorázové přesunutí rozhodnutí kácení na úřad sousední obce v případě střetu zájmů. Tato změna by sice znamenala legislativní změnu (zákona o ochraně přírody a krajiny), ale nepřinesla by významnou zátěž pro veřejný rozpočet. Nevytváří se totiž nová pravomoc úřadů, jen se mezi nimi přesouvá.